Poklad v hliněných nádobách

"Tento poklad máme však v hliněných nádobách, aby bylo patrno, že tato nesmírná moc je Boží a není z nás.“       (2. Kor 4,7) 

Apoštol Pavel říká, že ten poklad máme v hliněných nádobách. Hliněná nádoba - je především nádoba obyčejná, pro každodenní použití. Není určena k vystavení do vitríny, kde by čekala na obdiv návštěvy. Nepije se z ní pouze v neděli sváteční čaj či káva. Víra v Krista také není něco pouze svátečně nedělního, ani nic, čím by se člověk mohl získávat obdiv. Ale je tu pro život, k běžnému používání. Je skvělé, že poklad víry není v trezoru v nějakém přísně střeženém muzeu, ani že není v soukromé sbírce nějakého dolarového milionáře, kde se s ním mohl na pozvání seznámit jen hlouček vyvolených. Nic takového. Ten poklad je pro všechny. A je v obyčejných, konkrétně hliněných obalech. Což je možná velké zklamání pro mnohé, co by čekali něco efektního, bombastického a exkluzivního.

Je fakt, že chatrná forma pro poklad evangelia může budit u někoho otazníky. Třeba Bible – hliněný obal pro poklad Božího slova. Bible s dlouhými a složitými dějinami vzniku, s napětím mezi jednotlivými autory. Bible tak lehce kritizovatelná, a přece ty popsané stránky obsahují poklad, protože ty příběhy se, v jiných kulisách a obsazení, stále dějí a opakují v životě každého z nás. Anebo svátosti - lidské úkony - polití vodou, jedení chleba a pití vína, a kolik kolem toho vzrušených debat a přece uvnitř poklad, jasné boží ujištění: Člověče jsem s tebou, neboj se znovu být se mnou a s bližními. A stejně tak bohoslužby nebo nedělní škola. Obyčejnými lidskými slovy se to říká, a zároveň věříme, že se děje něco mnohem víc než jen přednáška a že si zazpíváme a řekneme, co bychom si asi tak přáli.

Proč ne ze zlata, stříbra? Proto, abychom si mohli uvědomit naši užitečnost a hodnotu. Jsme takový ubohý, rozpadající se obal, který v žádném případě není schopen sám řešit ochranu toho, co v něm je. Nejsme ideální. My ne. My si máme být vědomi svých nedostatečností a selhání. Kdybychom byli jako nějaká krásná váza z karlovarského porcelánu nebo křišťálu, nebyli bychom vůbec užiteční. Nemohli bychom chránit to, co máme uvnitř. Byli bychom obdivováni po celém světě, ale nemohli bychom mít žádný blízký kontakt s lidmi. Sami bychom se stali pokladem. Snadno bychom mohli být pyšní na sebe a ne na to, co nosíme uvnitř. A přece má být patrno, že tato nesmírná moc je Boží a není z nás. A my jsme právě hliněné nádoby. Snadno zranitelné. Na všech stranách jsme tísněni, ale nejsme zahnáni do úzkých. Ale i hliněné nádoby jsou různé. Jsou i takové, které se chlubí svou vlastní podobou, a zapomínají na to, že jsou jen nástrojem. Nástrojem, který přece jen má plnit svou práci.

Ta naše „mizernost“, teda hliněnost, je, paradoxně, naší nejlepší vlastnosti. Snižuje nám riziko nákazy pýchy a sobectví. A Bůh nás používá. Aby i život Ježíšův byl na nás zjeven. Církev je všelijaká, ohrožená, chatrná, často tak příliš lidská a přece věříme, že se stává Božím lidem. A vůbec člověk - tak křehký, porušený, hledající, pochybující, obyčejný, prach, co se v prach navrátí. Ten má být nositelem pokladu a je mu svěřeno nést a vyřizovat Boží slovo. Ten že má být Božím obrazem? Není to nerozum ze strany Boha? Vždyť evangelium dal do tak nejistého opatrování, do hliněných nádob. Ne není to omyl, říká Pavel. Tohle je boží způsob. Ale nejde o tu obyčejnost forem a křehkost lidí, jde, o to, co nám bylo svěřeno, o poklad. Bůh nemá lepší nádoby pro svůj poklad než jsme my. Apoštol Pavel to věděl. Věděl i to, že křehkost nádob, křehkost těch, kdo Krista zvěstují, budí pohoršení. Zažil to na svou vlastní kůži. Musel asi vyslechnout nejednu nepěknou poznámku na svou adresu. A opravdu nebyl žádným ideálem krásy ani výřečnosti. Malý, nevýrazného vzhledu, jeho tělo bylo trápeno nemocemi. Na své posluchače nepůsobil nijak zvláštním dojmem. Nestrhoval působivým projevem. Zadrhával v řeči. Byl to normální člověk z masa a kostí. Křehká hliněná nádoba. Ale byl to člověk, který opravdově zápasil o život. To je možná ten důvod, proč si Bůh troufne vložit svůj poklad do nás, těch hliněných nádob. Protože ví, že nám jde o život, že o něj s Boží pomocí zápasíme. Ne o život ledajaký, ale o život v lásce, důvěře a naději.

Kristovo víno, potvrzení Boží lásky k člověku, je naléváno z nádob, které sloužily k rituálnímu omývání. Kamenné nádoby, které nebyly nic moc – a přece jim dal náš Pán ten nejlepší obsah. A právě k tomu míří i apoštolovo slovo o pokladu a hliněných nádobách. Svědectví evangelia, svědectví o slávě Boží, která je v Kristu, zní z úst křehkých lidí, křehkých jako ten hliněný džbán, který se tak snadno rozbije a nedělá žádnou parádu. Ale tak to Pán Bůh určil: svěřil poklad evangelia nedokonalým zvěstovatelům, na nichž najdete chyby a kazy na první pohled. Ale je to právě proto, „aby bylo patrné, že tato nesmírná moc je Boží a není z nás.“ Touto mocí nedisponujeme, jenom o ní svědčíme a ona působí.