Co znamená být Ježíšův učedník

V Joppě pak žila jedna učednice jménem Tabita (což je v překladu Dorkas), která oplývala dobrými skutky a almužnami. V těch dnech však onemocněla a zemřela. Omyli ji a položili do horní místnosti. Lydda je blízko Joppy, a když se učedníci doslechli, že Petr je v Lyddě, poslali k němu dva muže s prosbou, aby k nim bez meškání přišel.
Petr vstal a šel s nimi. Když přišel, zavedli ho do horní místnosti, kde ho s pláčem obstoupily všechny vdovy a ukazovaly košile a pláště, které jim Dorkas dělala, dokud byla s nimi. Petr poslal všechny ven, poklekl a modlil se. Potom se obrátil k jejímu tělu a řekl: „Tabito, vstaň!“ Otevřela oči, a když uviděla Petra, posadila se. On jí podal ruku a pomohl jí vstát. Potom zavolal svaté i vdovy a ukázal jim ji živou. Rozneslo se to po celé Joppě a mnozí uvěřili v Pána. Petr pak v Joppě bydlel delší čas u jistého Šimona koželuha. (Sk 9,36-43)

Příběh Tabity nepatří v Bibli k těm nejznámějším a je to škoda z jednoho velmi zásadního důvodu. Tabita je jediná žena v Bibli, která je nazvaná výrazem „učednice“. Okolo Pána Ježíše bylo neustále dost žen a hrály v jeho společenství důležitou úlohu. Víme, že to byly ženy, kdo se první setkal se vzkříšeným Ježíšem a vyřizovaly tak apoštolům zprávu o vzkříšení. Lydie, obchodnice s purpurem, bude prvním člověkem, který přijme křesťanství na evropské půdě. Našly by se další a další – ale jen Tabita je označena jako učednice.

Nevíme o ní nic jiného, než těch pár slov z 9. kapitoly Skutků, ale už z toho můžeme pár informací vydolovat. Její tělo leží v „horním pokoji“ – z toho lze usoudit, že patřila spíš k těm bohatším, protože chudí neměli patrové domy. Jak vidno, do Joppe nedorazil jeruzalémský model, že by měl člověk rozdat vše co má. Na to, aby byl člověk učedníkem, nemusí rozdat všechno, co má, ale má sloužit tím, co má. Druhou zajímavou informací je to, co lidé Petrovi ukazují – košile a pláště, které Tabita ušila. Když se řekne, že to byla učednice, jediná Ježíšova učednice v Bibli, tak bych čekal, že to byla nějaká misionářka, světice, řeholnice, mystička. Že budou lidé Petrovi vyprávět, kolik lidí přivedla ke Kristu, jak dobře znala Bibli, jak vedla nedělku a zpívala při bohoslužbách – a oni místo toho přinesou košili s otočeným límečkem a ukazují, jak krásně rovným stehem ho tam ta Tabita přišila. Jak tedy máme žít, abychom byli dobrými Kristovými učedníky a učednicemi? Nebo přesněji – abychom vůbec byli Kristovými učedníky?

Všechny ty věci, které nás napadnou jako první, že tam patří – modlitba, četba Bible, chození do kostela – jasně, že to tam patří, ale tady vidíme, že Kristova učednice, následovnice se pozná podle toho, že žije jako dobrý a laskavý člověk, který dělá práci, kterou umí a dělá ji tak, aby to ostatním přineslo radost. Tabita konala mnoho dobrých skutků, se všemi se dělila – a přece onemocněla a umřela. Nebylo to spravedlivé.

Ale všechny zlé věci jsou zlé hlavně proto, že jsou nespravedlivé. Nemoc nedodržuje pravidla. Všichni víme, že člověk snadno onemocní, když si třeba nemyje ruce před jídlem. Ale někdy onemocní i ten, kdo si je pokaždé myje. To nakonec známe. Tabita nakonec zemřela. Obvykle umírá člověk, až když je starý. Nebo třeba když musí bojovat ve válce nebo vůbec dělat něco nebezpečného. Ale někdy umře člověk ještě docela mladý; někdy neštěstí potká i toho, kdo nic nebezpečného nedělal. Smrt, stejně jako nemoc, podvádí. Tváří se, že dodržuje nějaká pravidla. Ale najednou udělá vše jinak. A ještě něco, co nás učili už od malička: Víme, že když budeme na druhé zlí, nebudou nás lidé mít rádi. Ale stane se na světě i to, že nikdo nic moc zlého neudělal – a přece ho nikdo nemá rád. I na lidské nenávisti je nejhorší to, že nakonec není spravedlivá. Známe, jaká jsou pravidla. A víme, že věci obvykle nedopadají dobře, když je nedodržujeme. Ale proto je nemoc zlá a nenávist zlá a smrt zlá – že porušují pravidla. A tak někdo onemocní, i když za to nemůže, někdo umře, i když nedělal nic smrtícího a i když ještě jeho čas na světě neuběhl, ještě nebyl moc starý. A někdo má mnoho nepřátel, i když druhým nedělá nic zlého. To je dílo ďábla, který, jak řekl Kristus Pán, je lhář od počátku. Je to falešný hráč, který nehraje podle pravidel. Člověk umírá, ale přitom za něj hovoří jeho činy, jeho služba, jeho láska. Když člověk zemře, není už důležité, co udělal sám pro sebe, kolik si vydělal, co všechno dokázal, jak byl úspěšný. Neboť všechno, co člověk získal sám pro sebe, umírá spolu s ním. Trvalou hodnotu má pouze to, co rozdáme a uděláme pro druhé.