Krátké zamyšlení spolu s Foto týdne (archiv)
Co je to ta naděje?
Při úklidu prostředního šuplíku svého psacího stolu jsem objevila malou krabičku svých dávných pokladů. Mezi nimi byla zamotaná taková tretka, kterou si schovávám snad od základní školy, kdy jsem ji dostala od anonymního dárce jako vánoční dárek. Opravdu jsem nikdy nezjistila, kdo mi to daroval. Na koženém řemínku visel trojdílný přívěsek – kotva, srdce a křížek. Všechny ty symboly byly vyvedeny v nějakém stříbrném kovu a byly spojeny dohromady jedním kroužkem. Možná jsem to někdy dávno i nosila, ale většinu té doby, co tuto věc vlastním, se povalovala po šuplících, krabičkách a kdovíkde.
Copak mi ty symboly říkají dnes, zamyslela jsem se, když jsem probírala v prstech lehce vypouklé srdíčko. Lásku a víru jsem chápala asi vždy, co ale ta naděje? Ta se mi zdála být vždycky poněkud abstraktní a o hodně míň podstatná než zbylé dva symboly. Hleděla jsem na kotvičku a přemýšlela o tom, co znamená být člověkem naděje, jak jsem o někom četla. Přála bych si být člověkem naděje, ale úplně přesně nevím, co to je a jak se to dělá. Vhodila jsem přívěsek zpátky do krabičky a tu znovu zanořila do hlubin zásuvky. Neznám cenu některých svých pokladů, ale nějakou určitě mají.
Druhého dne ráno jsem sotva stačila v práci všude rozsvítit, zapnout počítač a postavit si na čaj, když zacinkal zvonek nade dveřmi. Dovnitř vešla moje kamarádka a tvářila se hrozně. Přivítala jsem ji objetím a samozřejmě mě zajímalo, co se děje. Hned to ze sebe vysypala. Živí se výrobou a prodejem šperků a dnes ráno jí jeden z obchodů, kde nabízejí její zboží, vypověděl smlouvu. Nebyla by to taková katastrofa, kdyby druhý její prodejce nezkrachoval minulý týden a kdyby včera neobdržela odmítnutí na nějaké prestižní prodejní akci, která se bude konat na jaře. „Já jsem věděla, že k takové situaci může jednou dojít. Myslím, že jsem dokonce čekala, že se to jednou určitě stane. A říkala jsem si, že to zvládnu, že prostě zabojuju. Ale já na to asi teď nějak nejsem připravená…“ vysvětlovala mi a celá se klepala. Zdálo se mi, že možná má i slzičky v očích, ačkoli se snaží působit statečně.
Moje diagnóza byla přesná: akutní útok strachu. To znám. To přece zná každý. Logicky je všechno jasné. Míváme období úspěšná a období, kdy se nedaří. Neznám nikoho, komu by se to nestřídalo. Ale ve chvíli, kdy se to zhoupne na tu zápornou stranu, přichází strach se svými lepkavými studenými prackami a sahá na nás. „Pojď, dáme si čaj,“ pobídla jsem přítelkyni ke křesílkům. Za chvíli mi vyprávěla, jak přeorganizovala svůj obchod, jaké nové nápady se jí rojí v hlavě, a já jsem obdivovala, kolik rozličných činností při svém podnikání zvládá a jak dobře si vede. Připomněla jsem jí, kolik lidí už její šperky potěšily a kolik radosti přinesly. Nakonec jsme se spolu smály a plánovaly oslavu prvního výročí otevření jejího šperkařského ateliéru.
„Už musím běžet,“ vyhrkla moje kamarádka, když se podívala na hodinky. „Já jsem se u tebe musela zastavit, protože ty mě vždycky povzbudíš. Ty jsi takové žena naděje. Dík.“ Ještě mě na rozloučenou objala a běžela. Já jsem uklízela šálky od čaje a usmívala jsem se sama pro sebe. Žena naděje? Hm, to zní moc hezky, možná jsem něco pochopila.