Krátké zamyšlení spolu s Foto týdne (archiv)
Velikost Krista Krále
Členové rady se mu vysmívali a říkali: „Jiné zachránil, ať zachrání sám sebe, je-li Mesiáš, ten vyvolený Boží.“ Posmívali se mu i vojáci; chodili k němu, podávali mu ocet a říkali: „Když jsi židovský král, zachraň sám sebe.“ Nad ním byl nápis: „Toto je král Židů.“ Jeden z těch zločinců, kteří viseli na kříži, se mu rouhal: „To jsi Mesiáš? Zachraň sebe i nás!“ Tu ho ten druhý okřikl: „Ty se ani Boha nebojíš? Vždyť jsi sám odsouzen k stejnému trestu. A my jsme odsouzeni spravedlivě, dostáváme zaslouženou odplatu, ale on nic zlého neudělal.“ A řekl: „Ježíši, pamatuj na mne, až přijdeš do svého království.“ Ježíš mu odpověděl: „Amen, pravím ti, dnes budeš se mnou v ráji.“ (Lukáš 23,35-43)
Když získali křesťané ve čtvrtém stolení náboženskou svobodu, začaly vznikat velkolepé chrámy. V nich byl Ježíš Kristus zobrazován jako Pantokrator. Toto řecké slovo znamená v překladu „vládce všeho“, „všemohoucí“. Na zlatém pozadí se Kristus dívá na nás jako vládce, v levé ruce drží otevřenou knihu a pravou rukou žehná.
Křesťané v té době doufali, že nastává čas Božího království. Svět přijme Krista, bude žít podle Božího slova a za to na něm spočine požehnání. Panovníci věřili, že je do jejich úřadu vyvolil Kristus a odvděčili se mu tím, že jeho učení prosadili všude tam, kde vládli. Mnohdy to však nebylo dobrým příkladem, učením a modlitbou, ale hrubou silou. Jak to dopadlo, víme. Propojení Kristovy církve s králi, císaři a jinými vládci, působilo vnější rozkvět. Stavěly se velkolepé chrámy, konaly se okázalé průvody a slavnosti. Ale Kristovy pravdy a lásky mezi lidmi nepřibývalo. V rukou mocných vládců Kristova církev vnitřně upadala. Ale Ježíš ji neopustil. Posílal svaté muže a ženy, kteří vlévali (a stále vlévají) do života církve jeho ducha. Vnější schránku plnili (a plní) vnitřním obsahem. Třeba svatý František, Klára, u nás Anežka Česká a mnoho dalších. To byli lidé, kteří neprosazovali Krista jako vládce, kterému se musí podřídit okolní svět. Oni ho přijali jako vládce, kterému podřídili své srdce.
Jakou má tento vládce podobu? Neporazitelného císaře? Ne. Tento vládce má podobu Božího beránka, Ježíše Krista ukřižovaného. Ježíše, o kterém hovoří i dnešní evangelijní úryvek. Kde čelí výsměchu zástupců náboženských elit, světské moci a zločinců. A on mlčí. Neobhajuje se. Nereaguje na volání, aby se zachránil. Ale pak se k němu obrátí odsouzenec s prosbou o pomoc: „Ježíši, pamatuj na mě, až přijdeš do svého království.“ A Pán se hned ozve: „Amen, pravím ti: Dnes budeš se mnou v ráji.“ Sousloví: „Amen, pravím ti“ se používá všude tam, kde se jedná o velmi důležité sdělení. Ač Ježíš neměl na kříži mnoho sil, používá tohoto výrazu, aby ukázal, jak mu záleží na naší spáse.
A to je pro nás důležité poselství. Velikost Krista Krále nespočívá v síle či politické moci, ale v jeho lásce. Moc Kristova království nespočívá v armádě, ale v lidech, kteří přijímají a rozdávají Ježíšovu lásku. Lásku, která se nebojí obětovat.
Na závěr jedna příhoda z hodiny náboženství. Děti měly namalovat ukřižovaného Ježíše. V jedné lavici však nastala hádka. „Pane faráři, on to má špatně. On namaloval, že se Ježíš na kříži usmívá! To přece nemůže, když trpí!“ Kreslíř se však nedal: „Ježíš se na mě usmívá, protože mě má rád. A jeho láska je větší než jeho utrpení. Proto se může usmívat, i když je na kříži.“ A tuto myšlenku si odnesme do svých domovů. Kristus je král, jehož láska se dává i navzdory utrpení. Tuto lásku nikdy nepřestávejme přijímat, nechávejme se jí naplňovat a svým životem ji pak sdílejme dál. Tak poroste Boží království.
