Krátké zamyšlení spolu s Foto týdne (archiv)
Milovat Krista víc
Jednoho dne Elizeus procházel přes Šunem. Žila tam zámožná žena a ta ho pozvala k jídlu. Kdykoli tam procházel, zašel se tam najíst. A ona řekla svému muži: „Vím, že je to svatý muž Boží, který k nám vždy přichází. Upravíme mu v poschodí malou světničku a dáme mu tam lůžko, stůl, sedadlo a svícen, a kdykoli k nám přijde, může se tam uchýlit.“
Když tam zase jednou Elizeus přišel, vstoupil do světničky a odpočinul si tam. Řekl svému služebníku Gechazimu: „Co by se dalo pro ni udělat?“ On odpověděl: „Nemá přece syna a její muž je už starý.“ Elizeus mu řekl: „Zavolej ji!“ Zavolal ji a ona zůstala stát u vchodu. On pravil: „Za rok v tento čas budeš mít v náručí syna.“ (2Kr 4,8-11.14-16a)
Hned v úvodu slyšíme krásné téma. Zámožná žena se svým manželem připravila místo odpočinku pro Elizea. Text druhé knihy královské líčí s obdivuhodnými detaily přípravu pokoje: postel, stůl, křeslo a světlo. Je důležité mít místo, kde nás berou takové, jací jsme, kde můžeme být sami sebou, kde nás vyslechnou a zároveň do ničeho nenutí, kde nám dají prostor. Děkujme za tyto oázy odpočinku. Zároveň můžeme uvažovat, komu my sami můžeme být takovou oporou. U proroka vidíme, že se manželům odměňuje požehnáním – darem života, dítěte. I my vyprošujme požehnání všem, kdo nás takto obdarovávají.
Na toto navazuje radostná zvěst – evangelium. Zaměřuje náš pohled na lásku. Během života se setkáváme s různými lidmi, od kterých přijímáme a kterým dáváme lásku. Na počátku jsou to rodiče, sourozenci, pak kamarádi, přátelé, zcela jedinečným způsobem sdílíme lásku s životními partnery, a pak je zde láska rodičů a dětí. Díky lásce zakoušíme krásné chvíle.
Spolu s tím máme i zkušenost, že prameny lásky lidských srdcí nebývají bezedné. Vyčerpá nás únava, nevděk, nepochopení, zklamání… Zakoušíme větší či menší křivdy a nevěrnosti a už nemáme sílu stále znovu a znovu milovat, zahrnovat láskou. Poukazujeme na chyby, vyčítáme, ztrácíme důvěru. A je-li naše srdce dlouhodobě zraňované sobectvím druhých, není-li jeho láska opětována, vysychá. A do toho tento Ježíšův příkaz: „Kdo miluje otce, matku, syna, dceru víc nežli mne, není mě hoden.“ Ale to je právě to, co potřebujeme slyšet. To je schéma, které dává smysl, které nás může zachránit.
Jak jsme si to už v pátek vysvětlovali s dětmi… Ježíš je samotným zdrojem. On je tou elektřinou, tou sítí, ke které se musíme připojit, aby světla naší lásky mohla svítit, abychom dobili baterie. On má pro nás vždy připraveno místo, kde můžeme být sami sebou, kde jsme přijímáni takoví, jací jsme, kde nemusíme (ani nemůžeme) nic zakrývat, kde jsme očekáváni s otevřenou náručí. A milovat ho více než všechny ostatní znamená čerpat z jeho lásky víc než u ostatních lidí. Láska ke Kristu neubírá naší lásce k lidem, ale naopak. On nám dává sílu je milovat. A to i ve chvílích, kdy se naše vztahy dostávají do krizí. Jako křesťané máme zkušenost, že po dobře prožité svátosti smíření či mši svaté se v našem vyprahlém srdci opět probudí pramínek lásky, kterou pak můžeme věnovat i těm, kdo nás zarmoutili, zklamali, zranili.
O zamilovaných se někdy říká, že ztrácejí čas, když spolu jen tak sedí a povídají si. Ale oni rádi ztrácejí čas. Vědí, že tímto bytím spolu se jejich srdce mění, stávají se podobnými. Nacházejí štěstí, které z nich pak vyzařuje. Kéž je tomu tak i s námi a Kristem. Děkujme Bohu za každého, kdo nám nabídne zázemí pro fyzický či psychický odpočinek. Vyprošujme si vzájemně požehnání. Sami buďme jeden druhému oázou. A ke správnému prokazování lásky čerpejme z pramene, učme se u svého Mistra, buďme velkorysí v „marnění“ času s ním. Protože takový čas není promarněný, ale posvěcený. A toto posvěcení náš svět potřebuje jako sůl.
