Krátké zamyšlení spolu s Foto týdne (archiv)

Proč být někým jiným, když nikdo jako já už na celém světě není?

Kdy se stylizuju do nějaké role, do postavy, jakou ode mne mé okolí očekává? Kdy vystupuju jako obraz ženy, který je v daném čase a v aktuálních společenských souvislostech požadovaný? Možná je nejsilnější to, kým pod vším tím maskováním doopravdy jsem.

Na letošním předávání filmových cen Oscar vystoupila mimo jiných Lady Gaga. Tato herečka, skladatelka, hudebnice a aktivistka, vlastním jménem Stefani Germanotta, se při podobné příležitosti proslavila například róbou složenou z plátků syrového hovězího. Politická symbolika hovězích šatů ladila se šokující stylizací, jakou tato žena často používala. Zdálo se, že její absurdní líčení a šílené kostýmy zakrývají její civilní osobnost a vždy naprosto slouží nějakému poslání. Sama se ukrývala za masku umělkyně, přebývala v rolích. Letos na Oskarech však otočila. Na pódium vstoupila takřka nenalíčená, v černých džínách a tričku vypadala mladší, skoro jako dívka. Zpívala svou píseň, která odhalovala něco hlubokého z jejího srdce. Rozhodla se proto pro úplně odhalenou vizáž. Neznamenalo to paradoxně nahotu, s níž si pohrávala v jiných stylizacích, ale naprostou civilnost. Mezi hosty na vyhlašování cen se pak objevila opět silně nalíčená a oblečená do velké černé róby. Ve srovnání s civilní podobou na jevišti vypadala mezi ostatními celebritami jako jiná žena. Přemýšlela jsem o tom, za koho se oblékla do hlediště, jakou roli ztvárnila?

O této ženě se ví, že čelila masivní a nechutné školní šikaně. Možná i její zarputilá snaha prosadit se svým uměním a šokovat, její úsilí překonat všechny myslitelné rekordy v úspěšnosti, což se jí daří, může být reakcí na zesměšňování a pronásledování v dětství. Dokonce je to pravděpodobné. Všechny její masky, kostýmy, stylizace a role jen skrývají tu, kterou je doopravdy. Ochrana maskováním je v přírodě běžná a ve vztazích mezi lidmi vlastně také. Letos však na pódiu vystoupila v roli sebe samé bez líčení, bez třpytivého kostýmu, bez šperků s brilianty velkými jako holubí vejce. Co tím vlastně řekla? Z mého pohledu byla tato její civilní poloha nejsilnější ze všech šílených, atraktivních a symbolických stylizací. Jinými slovy ta žena skrytá pod vším tím barevným nánosem maskování je to nejlepší a nejsilnější, co Stefani může ukázat.

Přemýšlela jsem také o tom, jak to mám já sama. Kdy se stylizuju do nějaké role, do postavy, jakou ode mne mé okolí očekává, kdy vystupuju jako obraz ženy v čase a v aktuálních společenských souvislostech požadovaný. Kdy jdu za spisovatelku, kdy za galeristku, kdy za manželku, kdy za kazatelku a řečnici a kdy jsem to jen já? Dá se to vůbec oddělit? Vždyť to všechno doopravdy všechno také dělám. Dobře si však uvědomuji, že to, co dělám, nemusí tak docela ladit s tím, kdo jsem. Čím jsem starší, tím hlouběji vnímám pomíjivost rolí. Už se tolik nebojím zranění z odmítnutí druhými. Dovoluju si připustit si, že ta žena, kterou pod všemi těmi rolemi a pozicemi jsem, je to nejlepší a nejsilnější, co mám. Bylo by škoda ji schovávat. Proč být někým jiným, když nikdo jako já už na celém světě není?

Hana Pinknerová, CityHouse Brno (z blogu autorky, použito se svolením)