Krátké zamyšlení spolu s Foto týdne (archiv)

Čmáráte nebo kreslíte obrázek?

„Co to kreslíš?“ zeptala jsem se holčičky v předškolním věku, která seděla u venkovního stolečku na zahradě, před sebou blok, krabici pastelek a lahvičku s pitím, a kreslila se soustředěně sevřeným obličejíčkem. Chvíli jsem ji pozorovala a měla jsem dojem, že se sama svým kreslením baví. Občas její tvářičkou přejel úsměv, občas se zamračila a okusovala pastelku, a přitom nespouštěla oči ze svého obrázku. Osmělila jsem se ji oslovit až po delší chvíli, kdy jsem se k ní pomalu a se zastávkami zahradou přibližovala a ona tak mohla vědět, že se blížím a nepolekat se.

„Ale nic, jenom tak si čmárám,“ odpověděla mi holčička a na svůj obrázek se zamračila. „Nejsi s tím spokojená?“ zajímalo mne. Ona se zamyslela a po chvilce řekla: „Moje sestra kreslí hezčí.“ Namítla jsem, že její sestra už chodí přece do školy a je o pár let starší. To se přece nedá srovnávat. „Myslíš?“ zatvářila se zvědavě. „Můžu se podívat?“ Přistrčila mi blok. Prohlédla jsem si pozorně pokreslenou stránku a zhodnotila jsem: „To není žádná čmáranice, to je obrázek.“ Modř jejích očí se rozzářila, jako by jí v hlavince začala svítit žárovka. „No jo, vlastně. Obrázek,“ souhlasila se mnou. „Tak já ho dodělám,“ prohlásila a znovu se ponořila do svého úsilí.

Vzdálila jsem se, abych ji nerušila. Nešla jsem vlastně původně na zahradu obdivovat obrázek naší sousedky. Šla jsem pro pažitku. Natrhala jsem tedy pažitku a vrátila se do bytu, abych pokračovala v přípravě oběda. Přemýšlela jsem o tom malém rozhovoru. Něco mi v něm připadalo důležité, ale nebyla jsem si jistá, co to mohlo být. Jak často před druhými shazujeme to, co děláme, jako nedůležité, nepovedené, horší. Pak se také na výsledek svého úsilí tak koukáme. A možná, logicky, i sami na sebe. Kdepak já, to můj brácha, táta, soused… V duchu samozřejmě toužíme po tom, aby nám někdo řekl, že to není čmáranice, ale obrázek. Aby nám někdo potvrdil, že nejsme nemehla, ale moc šikovní kluci a holky. Možná dokonce tím shazováním sebe sama provokujeme, aby nám to někdo konečně už řekl. Protože pak si sami dovolíme si to o sobě myslet a snad někdy i vyslovit nahlas. A předpokládám, že se budeme ke svému životu pak také stavět jinak. Ne jako ten, kdo si jen tak čmárá, ale jako ten, kdo kreslí obrázek.

V myšlenkách mě vyrušilo zvonění u bytových dveří na chodbě. Vypnula jsem plyn pod hrncem s polévkou, utřela si ruce do utěrky a šla ke dveřím. Možná paní sousedka něco potřebuje. Za dveřmi však stála holčička, která už dokreslila svůj obrázek a šla domů k obědu. „Chceš ho? Je hezkej,“ podávala mi list papíru. Vzala jsem si obrázek, dlouze jsem se na něj zadívala a poděkovala jsem. „Dík. Je hezkej, vystavím si ho.“ Věnovala mi ještě široký úsměv bez jednoho předního zubu a pak se rozeběhla po schodech nahoru.

Hana Pinknerová, CityHouse Brno (blog autorky - použito se svolením)