Krátké zamyšlení spolu s Foto týdne (archiv)

Tajemství vítězů

Minulý týden u nás bydlela jedna naše kamarádka. Měla v našem městě týdenní školení, a tak vždycky na noc chodila k nám. S úžasem pozorovala chod naší domácnosti. „Ty to holkám dovolíš?“ ptala se, když viděla mé dcery zacházet s ostrým nožem při přípravě večeře. „Ty je necháš samotné vařit?“ ptala se, když míchaly v rendlíku ovesnou kaši pro tátu, který projevil speciální přání. „Nemáš strach, že se opaří?“ ptala se, když jí holky chystaly čaj a zalévaly čajové sáčky vařící vodou z varné konvice.

Vždycky, když ráno holky vstávají, ustelou si a připravují snídani pro všechny. Mají rozdělené služby. Předhánějí se ve vymýšlení kombinací – tousty, marmeláda, med, sýry, vajíčka naměkko nebo natvrdo, ovoce, jogurt. No zkrátka se chtějí vytáhnout. Tím spíš, když je u nás ještě někdo další než domácí. Naše kamarádka z toho byla paf. Její děti jsou ve věku našich, ale ona je nic takového dělat nenechá. „Určitě by se pořezali, opařili nebo spálili. Taky by nejspíš porozbíjeli spoustu nádobí, kdepak, to ještě není možné.“

Naše děti nepomáhají jen v kuchyni. Mají taky své úkoly při pravidelném úklidu bytu. Vysávají, leští zrcadlo v koupelně, utírají prach na poličkách, pečují o květiny, vytírají podlahu v koupelně a přes léto i na balkóně. S tátovou pomocí si vytvořily týdenní rozvrh všech svých činností, aby na nic nezapomněly, ale zároveň aby toho nebylo moc. Ovšem děti naší kamarádky nic takového nedělají. Ona si totiž myslí, že by to nezvládly. Říká: „Kdepak, děcka by to neudělaly pořádně, to musím já sama. Vždyť ani manžela nenechávám luxovat. Jednou nechal pod pohovkou nějaké drobky. A to ani nemluvím o tom, že by mohly něco rozbít. Ne, ne, kdepak. To musím já.“ Na mou otázku, kdy si myslí, že je vhodná doba pro zapojení dětí do samostatného vykonávání domácích prací, chvíli přemýšlela a pak řekla: „Až budou větší.“

Nechtěla jsem ji dráždit, ale myslím, že kolem deseti let věku, už děti potřebují být do jisté míry samostatné. Je to doba, kdy je pro ně hospodaření v kuchyni nebo možnost provést samostatně nějaký jednoduchý úklidový úkon ještě tak trochu dobrodružnou hrou. Ony chtějí dělat to, co dospělí. Jsou tím poctěny. Jsou tím už taky trochu veliké. Myslím, že když se to prošvihne, už se nic dělat doma nenaučí. V pubertě je domácnost a její práce zřejmě to poslední, co by děti v tom věku zajímalo. Mají dost jiných starostí. Hádat se s nimi o to, kdo vynese koš nebo vyluxuje předsíň, bývá vysilující bitvou pro obě strany. Když je ale podíl na zajišťování chodu domácnosti běžnou pravidelnou činností, na niž už dávno navykly, hádají se o něco jiného.

Říkala jsem si, že konec konců největší ztrátu trpí má přítelkyně, protože všechno doma musí vykonat sama. Pak mne ale napadlo, že je to horší. Škodu mají i ty děti, protože se nenaučí zodpovědnosti a samostatnosti. Já vůbec nepochybuji o tom, že by zvládly stejně šikovně jako moje dcery jednoduchý úklid a přípravu snídaně nebo večeře. Nic na tom přece není. Jenže když je k tomu nikdo nepustí… Tajemství vítězů spočívá v tom, že se dostavili na start.

Poslední večer pobytu mé kamarádky u nás jsme trochu poseděly u sklenky vína. Vyprávěla, jak si odpočinula od všeho toho běžného ruchu a věčného starání o rodinu. Pak si povzdechla: „Možná mi budou chybět ty každodenní malé procházky, kdy jsem si mohla srovnat myšlenky. A taky naše večerní rozhovory nad meduňkovým čajem. Já doma večer většinou žehlím, vařím na zítra nebo něco doháním.“ Znovu jsem tedy zkusila navrhnout zapojení dětí. Kamarádka se rozplakala. „Když já nechci, aby byly samostatné. Nechci, aby mě nepotřebovaly…“ Tak jsme to trochu probíraly a myslím, že děti mé kamarádky se už brzy dostaví na start. Nepochybuju, že zvítězí.

Hana Pinknerová, CityHouse Brno (blog autorky - použito se svolením)