Hříšnost nemusí být překážkou

„Když to Šimon Petr uviděl, padl Ježíšovi k nohám a řekl: „Odejdi ode mne, Pane, vždyť já jsem člověk hříšný.“ (Lk 5,8)

Zvláštní je, že Bůh si vybírá ke svým záměrům nejraději ty, kteří jsou i ve svých očích slabí a hříšní. Dokonce se říká, že první projev působení Ducha Svatého člověka vede k tomu, aby si uvědomil svoji vlastní hříšnost.

Někteří, kteří se v tom neorientují, si ve chvíli, kdy si uvědomí svůj vlastní hřích, myslí, že už je Bůh odvrhne a že s nimi skončí veškerou spolupráci. Tak na tom byl i Petr, který se domníval, že pro svou hříšnost není naprosto vhodný, aby setrval v blízkosti Pána Ježíše. Dotklo se ho vědomí, že v Ježíši Kristu rozpoznal nejvýš svatého Božího Syna. Bůh je skutečně svatý a stejně tak to platí i o vtěleném Božím Synu Ježíši Kristu.

Petr nebyl určitě větším hříšníkem než většina z nás. I my jsme tedy hříšníci a vědomí nedostatečnosti a nehodnosti nás pomáhá uvádět do skutečné pravdy o nás i o Bohu. Naše hříšnost pro Boha není překážkou, aby si nás mohl použít a dokonce tak velkoryse jako Petra.

Jenže není hříšnost jako hříšnost. Papež František v této souvislosti připomíná, že jsou dva druhy hříšníků: hříšníci, kteří chybují ze slabosti a vždy znovu se snaží hříchů litovat, povstat z nich a pracovat na nápravě. Ty Bůh přijímá a používá. A pak je ještě druhý typ hříšníků a to jsou hříšníci zkažení – ti už se nesnaží z hříchu povstat, spíš hledají, jak si hřích omluvit, jak druhým vysvětlit, že už takoví jsou, a že je mají druzí brát, tak jak už sami sebe berou, že takoví jsou a budou, a nesnaží se o změnu. Takoví hříšníci jsou pro Pána Boha k jeho záměrům nepoužitelní a navíc je tento stav velmi nebezpečný pro jejich věčnou spásu. Podobně jako Petr uznávejme svoji hříšnost a bídu, ale zároveň buďme připraveni přijmout jeho velkorysé záměry s námi.