Krátké zamyšlení spolu s Foto týdne (archiv)
Co je za dveřmi
„Amen, amen, pravím vám: Kdo nevchází do ovčince dveřmi, ale přelézá ohradu, je zloděj a lupič. Kdo však vchází dveřmi, je pastýř ovcí. Vrátný mu otvírá a ovce slyší jeho hlas. Volá své ovce jménem a vyvádí je. Když je má všecky venku, kráčí před nimi a ovce jdou za ním, protože znají jeho hlas. Za cizím však nepůjdou, ale utečou od něho, protože hlas cizích neznají.“ Toto přirovnání jim Ježíš řekl; oni však nepochopili, co tím chtěl říci. Řekl jim tedy Ježíš znovu: „Amen, amen, pravím vám, já jsem dveře pro ovce. Všichni, kdo přišli přede mnou, jsou zloději a lupiči. Ale ovce je neposlouchaly. Já jsem dveře. Kdo vejde skrze mne, bude zachráněn, bude vcházet i vycházet a nalezne pastvu. Zloděj přichází, jen aby kradl, zabíjel a ničil. Já jsem přišel, aby měly život a měly ho v hojnosti. (Jan 10,1-10)
Každý člověk se rodí s touhou poznávat. Zvláštní místo zde zaujímá touha po poznání pravdy a zakoušení lásky. Tak jsme stvořeni. A když Bůh do nás vkládá takové touhy, posílá Krista, aby tyto touhy naplnil. Dnešní úryvek evangelia nám ukazuje, jak to dělá.
Když si malé děti hrají v místnosti, kde jsou skříňky, často otevírají jejich dvířka a vytahují všechno, co je tam uloženo. Touha vědět, co je za těmi dveřmi, a pořádně to prozkoumat nás provází od nejútlejšího věku. Rodiče se někdy zlobí a říkají: „Hraj si s hračkami, které máš kolem sebe, a nic neotvírej a nevytahuj!“ Ale touha po poznání je často silnější.
Když o sobě Ježíš prohlašuje „Já jsem dveře,“ může to na první pohled vypadat podivně. Ale když si vzpomeneme na své dětství a na význam dveří, které pro nás byly (a mnohdy ještě jsou) velikou výzvou k objevování, tak jeho výroku můžeme porozumět.
Žijeme ve světě, kde vnímáme spoustu krásných věcí a zajímavých událostí. Nějakou dobu nám trvá, než se s nimi seznámíme. A když se tak stane, toužíme poznat, co je dál. Jenomže jak poznat, co je za hranicemi našeho světa, času, vesmíru či třeba našeho vědomí? Jak si ujasnit: odkud jsme, proč tu jsme, kam směřujeme? A jak se připravit na to, co nás čeká, až překročíme práh smrti?
Někdo se v těchto otázkách může ztrácet, jiný může rezignovat. Ale Ježíš zde nabízí možnost přístupu k záchraně. „Já vám mohu otevřít cestu k poznání, které překračuje hranice vašeho světa. Skrze mne můžete získat odpovědi na otázky po smyslu své existence a uspořádat svůj život tak, abyste jednou dosáhli šťastného věčného života.“
Ba co víc, vstupem těmito dveřmi získáme péči dobrého pastýře. Jako vodí pastýři své ovečky, aby se neztratily, neměly hlad, a když některé dojdou síly, vezmou ji na ramena, takovou péči získáváme. A když jeho péči přijmeme a naučíme se následovat, zakusíme sílu jeho oběti a velikost jeho lásky. A nejen my.
V apoštolském listu Mane nobiscum Domine papež sv. Jan Pavel II. říká: „Kristus není pouze středem dějin církve, ale je středem celé historie lidstva.“ To je důležitá myšlenka. Pro všechny lidi jsou tu dveře, za kterými se skrývá pravda o Bohu a naděje, která dává smysl každému lidskému životu.
Prosme, ať tyto dveře s nadšením čisté dětské zvídavosti hledáme a otvíráme. Sobě i všem ostatním. Ať skrze Krista poznáváme Boha v jeho velikosti a kráse. Ať my i všichni lidé zakoušíme péči Krista, dobrého pastýře. Pastýře, který zná každého z nás a volá nás naším jménem.
