Krátké zamyšlení spolu s Foto týdne (archiv)
Přestupný rok
Přesypávala jsem ovesné vločky z potrhaného celofánového sáčku do sklenice. Vždycky to tak dělám. Mám vyzkoušeno, že přesně do této sklenice se vejde obsah jednoho sáčku vloček. Nevypadá to tak, vždycky se zdá, že těch vloček je víc. Jenže já mám takovou fintu. Nejspíš to znáte – když do sklenice zboku poplácávám nebo jí potřásám, vločky se sesypou, pěkně se ve sklenici směstnají a vejde se jich tam o trochu víc. Funguje to spolehlivě. Když to dělávám, vzpomínám si na jeden biblický verš.
Mluví se v něm o tom, že když dáváme, máme dávat míru plnou, vrchovatou, natřesenou, protože takovou nám dá Bůh. Nejdřív jsem to chápala jako pokyn pro obchodníky, aby nešidili při vážení zboží. Postupně mi ale docházelo, že jde o daleko univerzálnější pokyn. Obecně bych to řekla asi těmito slovy: Když už něco děláte, ať to stojí za to. Ovšem ta natřesená míra je barevnější popis.
Jednou jsem dostala od známých košík jablek. Takové dárky dostávám docela často, na tom by nebylo nic zvláštního. Tehdy k nim ale dárkyně přiložila ještě papírek s receptem na jablečný koláč. Vypadá to jako nic, ale já jsem v tom vnímala osobní dotek. Veronika na mě myslela a říkala si, co ona s těmi jablky bude dělat? Musí se rychle zpracovat, asi upeče koláč. Jak já bych jí ještě mohla prospět? A opsala mi osvědčený recept. Od té doby podle jiného receptu jablečný koláč nepeču a vždycky s vděčností na Veroniku vzpomenu. Chápete, co se snažím říct? Udělejte vždycky ještě o něco navíc, než je nutné, než co se očekává nebo je zvykem. Když někomu hlídáte děti, zkuste uklidit i kuchyň. Když dáváte jahody, přidejte i šlehačku.
Někdy to nejde nebo vás nic prostě nenapadne. Nejsme zvyklí tak uvažovat. Ale od teď to bude jiné a bude vás něco napadat, protože už víte, že je skvělé tak přemýšlet. Znamená to uvažovat jako Bůh, a to je pecka, ne?